1. dubna 2010 Kdo chce investovat do cenných papírů, fondů nebo komodit musí vycházet z nějaké prognózy. A nebo musí spekulovat sám. Zkušenosti posledních let ukazují, že úspěšnost podobných prognóz je obecně velmi chatrná.
Svět se řítil do hospodářské recese a téměř nikdo z ekonomů to ani netušil. Myslím, že ještě ani jeden z nich nedokázal zodpovědět královskou otázku: „Jak to bylo možné“.
Ale je to asi jednoduché. Veškerá ekonomické teorie jsou stavěny na rovnovážné stavy. Nejlépe na plynulý, pomalý růst. Tam fungují dokonale. Ale jakmile se dostanou do nějakých turbulencí, natož pak singulárních bodů, přestanou fungovat.
A jak má tu singularitu někdo předpovědět, když s ní matematický model vůbec nepočítá? Ten umí tak přímky nebo exponenciály. A u obou je singularita někde v nekonečnu.
Poruchu dokáže někdo předpovědět jen občas. Pak je slavný, ale jeho sláva s dalšími předpověďmi rychle uvadá. Nikdo dosud nedokázal predikovat s trvalejším úspěchem. Každý jednou narazí a je po slávě.
A nemusí jít vůbec o jednotlivce. Někdy jsou to týmy odborníků. Jako např. slavné šokující předpovědi Saxo Bank. Moc v poslední době nevycházejí. Za chvíli bude šokovat jen jejich absolutní neúspěšnost.
K tomuto tématu přinesl časopis Ekonom počátkem ledna velmi zajímavý článek. Zajímavý je rozbor příčin proč se mýlí analytici. Autor Tomáš Plhoň našel hned deset důvodů. Jakési desatero:
Používají zjednodušené modely ekonomiky, které reálné dění modelují zjednodušeně, nepřesně.
Přehlížejí realitu. Nezřídka jim chybí zdravý úsudek, soustředí se a spoléhají právě na akademické, teoretické modely.
Chovají se marketingově, využívají přílišné zkratky. Kvůli srozumitelnosti akcentují jedno jediné číslo.
Podporují iluzi čísel. Konkrétní číselná data působí, jako by šlo o fakta, přitom jde jen o matematicky vyjádřenou předpověď s určitou pravděpodobností.
Málo se specializují. Málokterý analytik (zejména v českém prostředí) je skutečným expertem na určitý výsek ekonomiky, který zná skutečně do hloubky.
Chovají se stádně. Příliš se ohlížejí na kolegy a snaží se přiblížit očekávání trhu.
Hrozí manipulace (třeba i nevědomá). Analytici pracují ve firmách, které samy obchodují na trzích a mají své zájmy.
Jsou nepoučitelní. Až se ekonomika zvedne, analytici začnou přifukovat další bubliny, budou se trumfovat, kdo zveřejní vyšší cílovou cenu čehokoli.
Mají málo zkušeností. Zejména v českém prostředí se do pozic analytiků dostávají mladí absolventi s teoretickými znalostmi, ale minimálními zkušenostmi.
Patří do generace googlistů. Zejména začínající analytici používají malý okruh zdrojů pro analýzy, všichni vycházejí ze stejných zdrojů, hledají ve stejných agenturách.
Je to tak, analytiků je možná zbytečně mnoho, většinou jsou mladší a příliš se navzájem kontrolují, resp. opisují. Někdy v jejich analýzách bývá přání otcem výsledku.
Nemají příliš velkou odpovědnost, ale jejich závěry mohou mít pro ostatní významné a také i nepříjemné následky. Typicky jde o bubliny, které právě oni dokáží velice snadno nafouknout.
Snad největší v poslední době byla bublina realitní. Ceny nemovitostí přestaly odpovídat užitné hodnotě. Kdo prodal, ten vydělal. Ale mnoho kupujících podlehlo názoru, že když nekoupí dnes, tak nekoupí nikdy.
A analytici? Ti se příliš nepoučili a zase začínají realitám prognózovat oživení a růst. Tady je ta manipulace zjevná a účelová. Jde o kšeft.
A podobné to může být i u investic, u kterých jsme vlastně v preambuli článku začínali. Tady nestačí nějaká střednědobá prognóza. Ta může být zítra zastaralá. Stačí jedno prohlášení vlády nebo rozhodnutí parlamentu. Článek v novinách.
Kdo chce investovat, ten se musí spolehnout na vlastní síly.
Přijmout názor lze. Ale chtělo by to znát důvody rozhodnutí a neustále sledovat zda se nezměnily a nebo zda se neobjevily nové.
To již je na nás. Ostatně je to také naše zcela samostatná odpovědnost a riziko.