21. října 2010 Bankovní poplatky, mizerné úroky, inflace a kapitálové daně, to jsou ti nejnebezpečnější a nejkrutější škůdci, které bankovnictví a stát dokázaly vymyslet. Jsou horší jako krtek v zahrádce, protože jsou, jak se zdá, věční a na první pohled neškodní. Vždyť ta ztráta ani nestojí za řeč. Dá se s nimi něco dělat?
Nejdříve tu špatnou zprávu. S kapitálovými daněmi neuděláme asi nic. Přece jen pro rodinné účely jsou nejvhodnější různé spořící produkty, jejichž úrok právě uvedené kapitálové dani podléhá. S tímto stavem nám nezbývá než se smířit.
A nepomůže ani umístění účtu do zahraničí.
Za prvé to zákon o daních z příjmů nerozlišuje, hovoří zcela obecně o úrocích. Šlo by tedy o daňový podvod.
A za druhé minimálně v EU mají banky povinnost informovat příslušné orgány daňové správy o svých klientech, kteří jsou příslušníky jiného státu. Za vše může hlad států EU po daních, který si pojistil Směrnicí č. 2003/48/EHS o zdanění příjmů z úspor ve formě úrokového charakteru. Tato směrnice se týká úroků vyplácených fyzickým osobám.
Větší šanci máme v boji s inflací. Sice ji nemůžeme ovlivnit, protože alespoň nějaká možnost korigovat hodnotu inflace je jen v rukou státu. Ta možnost ovšem spočívá pouze v pokusech o korekci výše inflace, (žádný) stát nemá zájem se v současné době vzdát své podivné ekonomické politiky, ve které je inflace jejím základem.
Nám nezbývá, než dlouhodobý kapitál investovat v jiné, než peněžní formě. Tj. do movitého nebo nemovitého majetku. Je to možné a může to být i velmi zajímavé. Vyžaduje to však znalosti (např. v investicích do umění, starožitností atp.), většinou je nutný větší kapitál a může se zhoršit likvidita. Přece jen nechceme prodat sice hned, ale za cenu ztráty.
Likvidita je obecný problém movitého majetku, který může být navíc nárazově ovlivňovaný aktuální vnější ekonomickou situací.
Aplikace tohoto postupu by znamenala vyměnit kapitál za věc. A to vždy, když získáme větší hotovost. Vyměnit jej za věc, jejíž hodnota s časem stoupá a ne si ponechat kapitál, jež každým dnem ztrácí na své hodnotě.
Dost slušné šance máme v boji s bankovními poplatky a úroky. Je ovšem nutné přestat být konzervativní a nemávnout nad těmi pár stovkami ročně rukou. Za prvé se jedná spíše o tisícikoruny (jako rozdíl mezi současnou ztrátou a možným ziskem) a za druhé je to jen a jen otázka iniciativy a trochy času.
Znamená to založit si účet u banky s minimálními, ne-li nulovými poplatky, otevřít si spořící účet a pořídit si kreditní kartu.
Peníze posílat buď současně na oba účty nebo jen na spořící účet a z něj pak převádět peníze na osobní účet a na účet kreditní karty.
Jednodušší je asi posílat peníze na své povinné výdaje rovnou na osobní účet a zbytek na účet spořící. Výhoda tohoto přístupu je, mimo tu jednoduchost, že ani jedna banka nemá přehled o vašich celkových příjmech.
Zasílání celkového příjmu na spořící účet a teprve následné, něco před termíny platby stálých příkazů, převedení na osobní účet je ale o pár korun výnosnější.
A co s tou kreditkou? S ní budeme celý měsíc platit a teprve před koncem bezúročného období dluh, převodem ze spořícího účtu na účet kreditní karty, splatíme.
Výhoda tohoto systému je hlavně v tom, že můžeme spořit, i když budeme mít před výplatou na kontě nulu!
Teď jen vybrat ty správné účty. A to není nijak jednoduché a zřejmě se nepodaří všechny tři umístit do jedné banky.
Nejjednodušší bude osobní účet. Několik bezpoplatkových na trhu existuje.
U spořícího účtu je nutné hledat nějaký bez poplatků za vedení a za převod z/na jiný účet. A nějaký s pokud možno co nejvyššími úroky.
Nejsložitější to bude u kreditní karty. Tam jsou ve hře nejen poplatky za vydání karty a za vedení účtu, ale proti nim stojí různé slevy a benefity. Jsou karty zcela bez poplatků a ovšem také zcela bez slev. Volba bude záviset na měsíční útratě. Nejen co do výše, ale také co do struktury.
Převažuje-li výrazně nějaká položka, je zde další šance. Kdo hodně jezdí autem, tomu se může vyplatit karta se slevou na benzín, i když má určité poplatky. Pro běžné rodinné nákupy se možná více vyplatí zcela bezpoplatková karta.
Co je ve hře?
Dnes máme jen osobní účet, možná i spořící, na který se odvádí tisíc, možná více tisíc peněz měsíčně. Náklady na účet by mohly být zhruba 200 Kč/měsíc, zisk ze spořícího účtu při průměrném vkladu 10 000 Kč může být 100 až 330 Kč za rok.
Řekněme, že pokud spoříme, je výsledná bilance silně pasivní. Přes 2 000 Kč ztráty ročně.
Uplatníme-li nové myšlení, srazíme výdaje za účet na nulu a také příjmy se mnohonásobně zvýší. Závisí samozřejmě na tom, kolik se bude platit přes kreditní kartu, ale odhadem by mohlo jít v průměru o trojnásobek.
Celková bilance je již kladná a začíná někde u 500 Kč ročně. Ale může být i dost přes 1 000 Kč.
Ve hře je tedy 2 500 Kč. Možná i více. Je to volby, zda nemít 2 000 a nebo mít 500 Kč. Stojí to za to? Spíše ano. Již za to pomyšlení, že jsme nedali kůži bankám úplně zadarmo.
Jak na to?
Rozhodnutí chce změnu myšlení. Já, který jsem dosud považovat kreditku za dílo ďábla připouštím náhle i její slušnou vytěžitelnost Ale nesmí se za žádnou cenu zabřednout do dluhů! Splátky jsou u kreditek řešeny tak ďábelsky, že je celková ztráta nevyhnutelná.
Po rozhodnutí musí následovat pečlivý výběr účtů. O tom, jak to u nás s tomto ohledu vypadá, si povíme příště.